Tři zamyšlení nad knihou SÍLA EUCHARISTIE od Eliase Velly k roku Eucharistie

1. EUCHARISTIE A JEDNOTA

– Má zkušenost při katechezích s mládeží: Při povídání o mši svaté jim zdůrazňuji, že při vkládání partykulí (oplatky pro mší svatou k proměnění) do misky přede mší svatou vkládáme svůj život, své vztahy svá trápení a nejen kousek chleba; v úkonu kajícnosti jako úkonu smíření vkládáme sebe do Kristova srdce, sjednocujeme se s jeho milosrdenstvím. Jedná se o sjednocení člověka a Krista; být sjednocen ve svém životě (vkládání chleba do misky) i ve svém srdci (odevzdání své nedokonalosti v úkonu kajícnosti).

Můžeme totiž poznávat dvojí jednotu: 1. osobní; 2. s Kristem

V mešní oběti při lámání Hostie a vhození úlomku Hostie do kalicha jsme účastní naplnění symbolu jednoty: „Eucharistie znamená jednotu a my můžeme tuto svátost plně prožívat pouze tehdy, bude-li mezi námi panovat jednota. V eucharistii a skrze eucharistii jsme pozvání, abychom si navzájem odpouštěli a milovali všechny lidi, vůči nimž činíme zášť, zahořklost či jakýkoliv jiný nedostatek lásky.“ (Síla Eucharistie – Elias Vella „Ovoce 2. vatikánského koncilu“ str. 16). Poznáváme Jednota Krista v přirozenostech, božské a lidské. Tak se naše jednota v nás uskutečňuje s Kristem. Nelze to plně prožít není-li jednota v nás naplněná ve smíření se s lidmi.

2. LITURGIE, TANEC NA POUŠTI

Prožíváme postní dobu. Ta nám dává možnost prožívat eucharistii zvláštním způsobem: „Skrze kříž a zmrtvýchvstání křesťané pochopili, co se událo: Ježíš na sebe vzal břemeno viny celého lidstva; snesl ji do Jordánu. Své působení zahajuje tím, že zaujímá místo hříšníků. Zahajuje ji anticipací kříže. Je takříkajíc pravým Jonášem, který řekl lodníkům: ‚Vezměte mě a uvrhněte do moře.‘ (Jon 1,12) Plný význam Ježíšova křtu, jeho nesení ‚veškeré spravedlnosti‘, se vyjevuje až skrze kříž. Křest vyjadřuje přijetí smrti za hříchy lidstva a hlas při křtu: ‚Toto je můj milovaný Syn…‘ předjímá vzkříšení.“ (Ježíš Nazaretský – Benedikt XVI. 1. KAPITOLA „Ježíšův křest“ str.: 26) Jordán a Ježíšův křest je spojen s Jeho vyvedením do pouště: „Od této chvíle nese tento úkol. A tři synoptická evangelia nám k našemu překvapení vyprávějí, že první pokyn Ducha ho vede do pouště, ‚aby byl pokoušen od ďábla‘.“ (Ježíš Nazaretský – Benedikt XVI. 2. KAPITOLA „Ježíšova pokušení“ str.: 31); „Ono je sestupem do lidského ohrožení, neboť jen tak může být padlý člověk pozvednut: Ježíš musí – to patří k jádru jeho poslání – vstoupit do dramatu lidské existence, projít jím až do nejzazších hlubin, aby tak nalezl ‚ztracenou ovci‘, vzal ji na ramena a odnesl domů.“ (Ježíš Nazaretský – Benedikt XVI. 2. KAPITOLA „Ježíšova pokušení“ str.: 31); „Ježíš vstupuje do solidarity s hříšníky.“ (Ježíš Nazaretský – Benedikt XVI. 2. KAPITOLA „Ježíšova pokušení“ str.: 32) Hlásí se tedy k naší hříšnosti, vstupuje do naší hříšné existence. Kráčíme-li s Ním, vstupujeme do vztahu, který Elias Vella nazývá „tancem v poušti“. „Mojžíš také vyzval Izraelity, aby tancovali v poušti. Spolu se sestrou Miriam, která vedla sbor, zorganizoval oslavy spojené s tancem. Přikázal, aby lidé hráli na nejrůznější nástroje, zpívali a tancovali, a tím si připomínali znamení a divy, které Bůh v minulosti učinil uprostřed nich.“ (Síla Eucharistie – Elias Vella „Liturgie – tanec na poušti“ str.: 20) To se dělo jako neustálá připomínka na dobrodiní, která jim Bůh uskutečnil a na díky, kterými je vysvobodil z Egypta. To se děje, když slavíme liturgii, ale v daleko větším měřítku. Nejen připomínkou a slavením památky, ale slavením samotného Krista, který do pouště našeho života (kráčíme-li s Ním) vnáší prožitek věčnosti. „I liturgie je oslavou, ovšem oslavou, která probíhá na této zemi, tedy stále ještě na poušti. Ale pokud právě tady nebudeme slavit, bude něco podstatného chybět. Tato slavnost na poušti je jakousi předzvěstí či ochutnávkou toho, co nás čeká na věčnosti. Je to náznak toho, co pro nás Bůh připravil, až se s ním setkáme tváří v tvář.

Když tedy ještě přebýváme zde na zemi, plní naděje se snažíme představovat si nebeskou liturgii, sníme o ní a věříme, že ji jednoho dne poznáme. Poté už nebudeme potřebovat symboly, ale vše okusíme přímo. Když ovšem rozumíme liturgickým symbolům, posiluje to naší víru.“ (Síla Eucharistie – Elias Vella „Liturgie – ochutnávka věčnosti“ str.: 21)

Ještě silněji nám to připomíná Scott Hahn v knize Hostina Beránkova, když tam rozvíjí tuto skutečnost na základě knihy Zjevení sv. apoštola Jana a připomíná konstituci Druhého vatikánského koncilu Sacrosanctum Concilium čl. 8: „Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci. Tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě.“

3. EUCHARISTICKÝ ČLOVĚK; EUCHARISTICKÁ ŽENA

Při četbě mne oslovilo, že být Eucharistickým člověkem neznamená jenom přistupovat ke sv. přijímání. „Skutečným Eucharistickým člověkem není ten, kdo Ježíše přijímá, ale ten, kdo sám sebe dává druhým k dispozici, aby ho ‚jedli a pili‘. Jen tak se stáváme Eucharistickými lidmi.“ (Síla Eucharistie – Elias Vella „Stávat se eucharistickým člověkem“ str. 81)

Elias Vella poukazuje na dva aspekty:

1. Být s Kristem – tedy nejenom Ho přijímat, ale hlavně prožívat jednotu s Ním. Nehledě na to, že pro toho, kdo přistupuje ke sv. přijímání, se může ztrácet osobní setkání. Totiž uvědomění si, že přijetí sv. přijímání je skutečné setkání se s Kristem a Jeho přijetí.
2. A pak sjednotit se se službou Krista, totiž s obětí. Obětovat se pro druhé. Neboli jak to čteme – stát se pro druhé pokrmem.

Obě tyto skutečnosti nádherně poznáváme u Ježíšovy matky Marie. Její sjednocení se s Kristem, ale také skutečnost obětování se ve službě (Svatba v Káně Galilejské, ale i v jiných statích Písma). Na mnoha místech Písma se tato skutečnost objevuje; v pozvání Kristově pro nás, tak i v odevzdání se Marie a její následování svého syna i jako svého Pána. „On jim odpověděl: ‚Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají‘.“ (Lk 8,21). Panna Marie tak nejlépe naplňuje oba tyto aspekty. Ona je první Eucharistickou ženou – prvním Eucharistickým člověkem. „Byla eucharistickým člověkem proto, že jako královna mučedníků předkládala všechno své utrpení jako obětní dar Bohu ve sjednocení se svým Synem.“ (Síla Eucharistie – Elias Vella „Maria: eucharistická žena“ str. 81).